úvodní stránka  

Umělecká tvorba a její duchovní aspekt

Článek, ukázka z publicistického díla

Anna Obrová, 2017

    

   homepage

 

Všímám si vzduchu, vody, zvířat, ptáků. Slyším jejich radost i nářek. Všímám si nebe s jeho jasem i tmou, s jeho proměnlivostí i znameními. Vše se opírá o řád nám daný. Vznešenost se projevuje ve velkém i malém. A jenom sami lidé ji ve svých očích dokáží dnes a denně shodit, pošpinit a snížit. To se někomu líbí, ale mně ne.

 

Dnes už i zatvrzelý zaslepenec musí vnímat, že se jasně oddělily dvě cesty. Z nich jen jedna skýtá světlou a radostnou budoucnost. Jen kdo se dobrovolně podřídí, bude dál. Kdo pochopí souvislosti, které jsou protkány společným dechem, bude dál.

 

Umělecký proces odráží cestu, po níž se autor ubírá, když pořizuje záznam svého duchovního stavu po této cestě.

 

I samotné uchopení témat vždy odpovídá vnitřnímu nastavení tvůrce. Tak je možno na jedné straně sledovat zobrazování věcí a dějů reálných jen pro realitu samu. K tomuto se řadí i témata, která také vězí v hrubé hmotnosti, jen jsou prožhavena pudovostí. Ovšem kde se při procesu vzniku zapojuje jen rozum, fantazie, ale bez idejí a vyššího vnitřního prožhavení, čili kde při tvorbě schází povznesení, nemá se ani v díle co odrážet. Takové dílo přichází o základní předpoklad k tomu, aby se dalo nazývat uměním. Je to jen balast, chrastí, které je jen zástupným obrazem a nedokonalou náhražkou toho, čeho je kolem nás přehršel a v nepřeberném množství variant.

 

Na druhém pólu stojí subjektivní prožití umělce, odrážející jeho touhu po vysokých hodnotách, které jsou platné nadčasově. Jen toto dílo povznáší a je prospěšné. A jen toto dílo nevytváří špatnou karmu.

 

Člověk, ať říká, co chce, vyciťuje správně směr ke svému jedinému domovu. Jiná věc je, co dělá. Ale řada lidí již teď prociťuje živou provázanost a propojenost, tuší jeden tep, který prostupuje celým tkanivem Stvoření. Opravdu celým. Kdo to jednou hluboce procítil, ví, o čem mluvím. Že nejsme jen sami a nejsme jen ohraničeni naším tělem. Jsme součástí nádherného celku. A právě umělec by se měl snažit ten tlukot stále slyšet, vnímat, prožít – a o tom vydat zprávu. Vnímat svět v celém možném obzoru po nejzazší kouty, kam jen člověk může dohlédnout – i tam, kde jen tuší, že se mohou otevírat dveře do míst, očím zatím skrytých.

 

Tak se i já vděčně účastním úžasného dění ve Stvoření a snažím se ho vnímat s každým nádechem – byť jen skrze malou kapku vody, která ulpí na prstu, když se dotknu kůry stromu smáčeného deštěm. Tiše stojím a pozoruji prst, když si uvědomím, že jen z Vůle Boží dýchám. A to je ten pravý zázrak, který se snažím ve svých dílech zachytit.

 

Umělcův tvůrčí proces nemá spočívat pouze v hledání formy, nýbrž v co nejniternějším otevření se celistvému dění. Pak přijde stav podobný očištění, restartu, kdy formy vznikají rukou, avšak ta se pohybuje vedena vyšší silou, než je tomu v běžném životě. Dar vyšších schopností prožívání umělce má umožnit propojení vzhůru až po zachvívání se ve společném sdílení, kdy ruce i oči pracují samy, až často překvapí tím, co vytvořily.

 

Přesto, že se jedná o vizuální dílo, samotné vlastní zobrazení není tím hlavním, prvním je představa dějů. Nejde tedy jen o pouhé samoúčelné zachycování formy, souvislostí a společných znaků, nýbrž o samu podstatu našeho bytí, které neúnavně útočí otázkou: Kam směřuješ?

 

Je smutné, že hlasitá uniformita moderního lidského vymezení se proti pravdě a vysokým ideálům v podstatě zamezuje mnohým tvůrcům jít po správné cestě.

 

Jen ten umělec svým dílem obstojí před pravdou, když následuje tato slova: Chceš-li být majákem, najdi si pevnou zem pod nohama a začni svítit!

 
 

  úvodní stránka