|
Pohádkový příběh Anny Obrové |
|
|
MEDVĚDÍ BABI A JEJÍ KOUZELNÁ RODINA ____________________________________ |
|
|
NÁZVY KAPITOL: |
UKÁZKA Z 52. KAPITOLY: |
|
1. Tajemství
27. Potůček čaruje
|
Medvědí Babi byla divná. Sotva vyšla z domu ven, sotva s kým promluvila. Ale koho by napadlo, že má tak pádný důvod! Všechno začalo jednoho dne. Medvědí Babi si už od rána s něčím lámala hlavu. Něco pořád nevěděla. Byla z toho už tak popletená, že vyšla z domu a jen tak zamířila ke škole. „Na co jsem jenom zapomněla? Na to nebo na tamto?“ jak jde, vzpomíná, ale pořád nic. Vešla do školy a jako by ji něco táhlo, otevřela dveře komory. Vstoupila do malé místnosti naplněné různými věcmi, jak už komory ostatně bývají. „Jé, hrnec od skřítků,“ řekla, vzala ho, sfoukla z něho prach a trochu otřela rukávem. A v tu chvíli jí ta myšlenka sama skočila do hlavy. „To je ono!“ vyhrkla a samou radostí se zatočila i s hrncem v náručí. „Ty se mi budeš právě hodit,“ řekla, pohladila hrnec a on na ni mrkl. „Ty jsi kouzelný, že?“ ptá se hrnce. On přitakal, znovu na ni šibalsky mrkl a slabě se zatřásl. Najednou se na dně objevilo něco pestrého, co vyhlíželo jako nějaká látka. Medvědí Babi sáhla dovnitř, už ji tahá ven a nestačí se divit. Byl to krásný dlouhý nový plášť a čepice ve tvaru koruny k tomu. A padlo jí to zrovna jako ulité. Medvědí Babi jemně pošimrala hrnec pod uchem a pěkně mu poděkovala. Hrnec na ni na oplátku vesele zamrkal. Pak všechno opatrně odložila ke dveřím. Otočila se a pohledem zkoumavě přejela komoru. „Jé, papír“, všimla si štůsku pěkně srovnaného papíru od Vánoc. Hned vedle leželo několik štětců s barvami a klubíčko provázku. „To zrovna potřebuji,“ špitla. Pak ještě popadla lahvičku s lepidlem: „To si půjčím také,“ rozhodla se, naskládala úlovek do hrnce a vyšla ze dveří komory. Dorazila domů. „Výborně, nikdo mě neviděl,“ libovala si a odložila svůj vzácný náklad na stůl. Rozložila papír a začala něco čárat. Jak skončila, vzala nůžky a stříhala, pak lepila i malovala. Pracovala den co den, než měla dílo hotovo. Naposled celý den vařila. Večer všechno urovnala na talíře a netrpělivě čekala na tmu – a ta byla tady. Medvědí Babi opatrně vystrčila hlavu ze dveří a sledovala okolí. Nikde nic, už žádné okno nesvítilo. „Konečně je všude klid,“ oddechla si. Za chvíli mířila k návsi a nesla podivné velké předměty. Složila náklad a běžela zpět pro další. Přicházela půlnoc – když se všude rozzářila divukrásná světla. Medvědí Babi se nadechla a silným hlasem zvolala do ticha: „Oslava začíná, vstávat!“ Medvídci se probudili a vykuleně hleděli na tu záři zvenčí. Vyběhli ven a tam je čekal čarovný pohled. Všude velké světelné koule a jiné barevné tvary, zářící proti noční obloze. Co to je? Tato myšlenka, jim víří hlavou, když běží ke světelným koulím. „To jsou lampiony,“ volá Divy a běží jako o závod. A také ano. Pestře pomalované lampiony se lehounce kývaly, jak se do nich opíral větřík. Už tam všichni stojí a sledují tu nevídanou noční scénu. A právě v tomto okamžiku vyjde z domu Medvědí Babi ve svém novém kouzelnickém kabátu a sváteční čepici. Dojde na náves a slavnostním hlasem řekne: „Dnes je to už rok, co jsme spolu. Jsme různí na pohled, ale všichni máme medvědího ducha. A prožili jsme krásný rok. To je, myslím, pravé štěstí,“ dokončila. Byla to sváteční chvíle. Medvědí Babi se v teplém světle zářivých lampionů sehnula a zvedla hrnec, ležící na zemi u nohou. „To je dárek od víly Kapradinky,“ řekla. „Ale nevěděla jsem, že je kouzelný, přišla jsem na to náhodou,“ pohladila okraj hrnce, když tu se z něho začala valit jakási světlá pára, která nabývala známých obrysů. Medvídkům mohly údivem vypadnout oči: „To jsme přece my,“ volali jeden přes druhého, „vždyť to jsme opravdu my, podívejte...“ |
