Pohádkový příběh Anny Obrové

MEDVĚDÍ BABI A JEJÍ KOUZELNÁ RODINA

____________________________________

NÁZVY KAPITOL:

UKÁZKA Z 52. KAPITOLY:

1. Tajemství
2. Půlnoční kouzlo
3. Splněné přání
4. Cesta z lesa
5. Hnízdo
6. Všichni pohromadě
7. Medvědí Babi
8. Tady jsme doma
9. Včelí císařovna
10. Klubání
11. Stěhování
12. Velké objevy
13. Beruška
14. Jak se Anunka sama napálila
15. Uhu staví hráz
16. Tanec
17. Ráno
18. Letní kytička
19. Cestování
20. Krásný den
21. Oslava
22. Bouřka
23. Tikuška vypráví
24. Mlha
25. První sníh
26. Překvapení

27. Potůček čaruje
28. Vánoce
29. Dárky
30. Anunka se málem napálila
31. Námořní bitva
32. Bílé nadělení
33. Ztracený dům
34. Krásný den
35. Hora, nebo sněhulák?
36. Něco je špatně
37. Setkání s andělem
38. Uhu se uzdravuje
39. Dobrý plán
40. Čas radosti
41. Klouzačka
42. Velký pád
43. Malí ošetřovatelé
44. Hraní na stan
45. Něco je ve vzduchu
46. Noční zážitek
47. Souboj strašidel
48. E-Obr létá
49. Jaro přichází
50. Zničená zahrada
51. Boj s krtkem
52. Celý rok

 

zpět

      Medvědí Babi byla divná. Sotva vyšla z domu ven, sotva s kým promluvila. Ale koho by napadlo, že má tak pádný důvod!

      Všechno začalo jednoho dne.

      Medvědí Babi si už od rána s něčím lámala hlavu. Něco pořád nevěděla. Byla z toho už tak popletená, že vyšla z domu a jen tak zamířila ke škole.

      „Na co jsem jenom zapomněla? Na to nebo na tamto?“ jak jde, vzpomíná, ale pořád nic.

      Vešla do školy a jako by ji něco táhlo, otevřela dveře komory.

      Vstoupila do malé místnosti naplněné různými věcmi, jak už komory ostatně bývají.

      „Jé, hrnec od skřítků,“ řekla, vzala ho, sfoukla z něho prach a trochu otřela rukávem.

      A v tu chvíli jí ta myšlenka sama skočila do hlavy.

      „To je ono!“ vyhrkla a samou radostí se zatočila i s hrncem v náručí.

      „Ty se mi budeš právě hodit,“ řekla, pohladila hrnec a on na ni mrkl.

      „Ty jsi kouzelný, že?“ ptá se hrnce.

      On přitakal, znovu na ni šibalsky mrkl a slabě se zatřásl. Najednou se na dně objevilo něco pestrého, co vyhlíželo jako nějaká látka. Medvědí Babi sáhla dovnitř, už ji tahá ven a nestačí se divit. Byl to krásný dlouhý nový plášť a čepice ve tvaru koruny k tomu. A padlo jí to zrovna jako ulité. Medvědí Babi jemně pošimrala hrnec pod uchem a pěkně mu poděkovala. Hrnec na ni na oplátku vesele zamrkal.

      Pak všechno opatrně odložila ke dveřím. Otočila se a pohledem zkoumavě přejela komoru.

      „Jé, papír“, všimla si štůsku pěkně srovnaného papíru od Vánoc.

 Hned vedle leželo několik štětců s barvami a klubíčko provázku.

      „To zrovna potřebuji,“ špitla.

      Pak ještě popadla lahvičku s lepidlem:

      „To si půjčím také,“ rozhodla se, naskládala úlovek do hrnce a vyšla ze dveří komory.

      Dorazila domů.

      „Výborně, nikdo mě neviděl,“ libovala si a odložila svůj vzácný náklad na stůl.

      Rozložila papír a začala něco čárat. Jak skončila, vzala nůžky a stříhala, pak lepila i malovala. Pracovala den co den, než měla dílo hotovo.

      Naposled celý den vařila. Večer všechno urovnala na talíře a netrpělivě čekala na tmu – a ta byla tady.

      Medvědí Babi opatrně vystrčila hlavu ze dveří a sledovala okolí. Nikde nic, už žádné okno nesvítilo.

      „Konečně je všude klid,“ oddechla si.

      Za chvíli mířila k návsi a nesla podivné velké předměty. Složila náklad a běžela zpět pro další.

      Přicházela půlnoc – když se všude rozzářila divukrásná světla.

      Medvědí Babi se nadechla a silným hlasem zvolala do ticha:

      „Oslava začíná, vstávat!“

      Medvídci se probudili a vykuleně hleděli na tu záři zvenčí. Vyběhli ven a tam je čekal čarovný pohled. Všude velké světelné koule a jiné barevné tvary, zářící proti noční obloze.

      Co to je? Tato myšlenka, jim víří hlavou, když běží ke světelným koulím.

      „To jsou lampiony,“ volá Divy a běží jako o závod.

      A také ano. Pestře pomalované lampiony se lehounce kývaly, jak se do nich opíral větřík.

      Už tam všichni stojí a sledují tu nevídanou noční scénu.

      A právě v tomto okamžiku vyjde z domu Medvědí Babi ve svém novém kouzelnickém kabátu a sváteční čepici. Dojde na náves a slavnostním hlasem řekne:

      „Dnes je to už rok, co jsme spolu. Jsme různí na pohled, ale všichni máme medvědího ducha. A prožili jsme krásný rok. To je, myslím, pravé štěstí,“ dokončila.

      Byla to sváteční chvíle. Medvědí Babi se v teplém světle zářivých lampionů sehnula a zvedla hrnec, ležící na zemi u nohou.

      „To je dárek od víly Kapradinky,“ řekla.

      „Ale nevěděla jsem, že je kouzelný, přišla jsem na to náhodou,“ pohladila okraj hrnce, když tu se z něho začala valit jakási světlá pára, která nabývala známých obrysů.

      Medvídkům mohly údivem vypadnout oči:

      „To jsme přece my,“ volali jeden přes druhého, „vždyť to jsme opravdu my, podívejte...“