|
„Drž hubu!“ zařval hrubý hlas a proletěl dvorem jako střela.
„Tak ty nepřestaneš? Nemáš dost? – Tu máš, tu máš!“ ozval se hluk a
ženské výkřiky.
„Petře, pro Boha, čekám dítě!“ úzkostně prosila žena, „smiluj se… ne…“
„Táhni z cesty, čubko,“ zařval muž a zaduněly zvuky padajících věcí.
Pak bylo už jen ticho.
Temná noc všude kolem mlčela.
Starý Sojka stál ve svém výměnku a poslouchal.
Bezmocně zatínal své velké pěsti.
Byl bledý, zuřivý, sípavě oddychoval, že se jeho žena vyděsila. Vůbec ho tak neznala.
„Bohuši, vzpamatuj se, prosím tě…“ spínala k němu ruce v prosbě a
mluvila tlumeně, aby to nebylo
nikam
dál slyšet.
Ale on ji nevnímal. V duši se mu usadil vražedný vztek. A nebyl to jen
bezmocný vztek na toho zmetka, co tak hrozně mlátil jeho hodnou dceru,
ale surový vztek na sebe…
Odstrčil svou ženu stranou, jako kdyby byla jenom věc, a těžkým krokem
zamířil k lavici. Posadil se a mlčel, zato v mozku mu zuřila hrozivá
bouře. Zvedl ruce k hlavě až k samému čelu a začal na ně tlačit sevřené
pěsti, jako by je chtěl tím čelem protlačit až dovnitř hlavy. Třásl se
zadržovaným vztekem tak silně, že si žena začínala zoufat.
„Bohouši…“ vzlykla bezmocně. Ale on si jí nevšímal, protože ji vůbec neviděl.
Pak se náhle pohnul a začal se těmi svými pěstmi bít do čela, jako by
chtěl něco vytlouct z hlavy a nebo se potrestat, protože měl špatné
svědomí za to, co udělal. Bil se napřed pomalu, pak stále rychleji a
větší silou.
„To já,“ vyrážel se zaťatými zuby chraptivě mezi údery, „jen já, já to
mám na svědomí, kvůli mně naše dcera trpí a i to děcko její nenarozené.“
Teď s tím boucháním do čela přestal a s rukama zmraženými ve vzduchu
zíral před sebe matným pohledem jako nevidomý člověk.
„Zabít ho…“ řekl hluše. „Umlátím ho… Zabiju.“
V duši měl černější tmu, než byla ta před oknem.
Žena mu vrazila svými slovy do myšlenek i řeči klín: „Nic – nemůžeš nic
– je to její muž a otec toho děcka…“
Ruce mu náhle v beznadějném gestu
mrtvě spadly na stůl jako dvě sukovice, až to zadunělo.
Jeho žena nemohla ani dýchat, tak ji to zoufalství svíralo. Jak to celé
skončí? Neštěstí se zhmotňovalo ve vzduchu, že se na ně dalo pomalu i
sáhnout. Samé hrůzy jí lítaly hlavou a bylo jí, jako by jí někdo zmrazil
útroby, jako by ona sama umírala.
Nikdy nepoznala tak tisknoucí strach, bolest a ponížení. Nikdy! Navíc se
to mohlo vždycky zvrtnout ještě hůř, když viděla vražednou zášť v očích
svého muže. Musím ho stůj co stůj uklidnit, musím ho utišit… To ji stálo
zbytek sil.
Sedla si naproti svému muži a také se citovou trýzní celá třásla.
Naklonila se přes stůl, aby dosáhla na jeho ruce a položila na ně své.
Přitom se jí těžké, zlou nocí rozcuchané vlasy svezly do tváře. Musela
velmi pomalu a opatrně, aby nechtíc nepřilila olej do ohně:
„Tys to tehdy přece nemyslel nijak zle, Bohouši, chtěls jen její štěstí.
Jak jsme toto mohli vědět dopředu? Do hlavy jsme tomu Dolejšovi nikdo
neviděli.“
Kdo mohl tehdy vědět, co je to za člověka? Kdo mohl tušit o té jeho
prokleté povaze?
Kdyby to tehdy věděli —
Jak si malovali Žofčino štěstí jinak než to, co přišlo.
Jaký to byl pohled na rodiče, co trpěli pro dceru, kterou týrá její
manžel, a třeba tam polámaná leží.
Ta hrozná bezmoc, že za ní nemohli
–
to bylo jejich prokletí.
Seděli za stolem dlouho a bez pohybu, než vůbec mohli vstát. Pak si šli
lehnout – co mohli dělat? Jen si zoufat.
A mlčet nebo… |
