|
Pitomej večírek. Zbytečnej, ach jo.
Ne, že by neměla ráda večírky, to spíš
naopak, ale zrovna tuhle dementní firemní parádu? Teambuilding, nutná účast – a
taky pořádná otrava.
Stála u sloupu a střídavě pozorovala
hodiny na zdi a všechny ty lidi.
Známí z práce, no jo. Jinými slovy Drby a
klepy eseró.
Cítila číhavé pohledy společenského
drobnohledu a s nechutí se zírala na zteplalé víno ve své sklenici, jíž
bezděky zakývala ze strany na stranu. Hladina vína se vychýlila málem až
k okraji sklenice, že
téměř přešplouchla – a s pohledem na víno ji
přepadly rebelské myšlenky.
Ti by čuměli, kdyby to tu někdo pořádně
rozbalil. Třeba já…
Ta představa ji sice chvilkově nadchla,
ovšem zas rychle ochladla, protože tu práci přece jen potřebovala.
Takže abych někam popošla, ať tu nestojím
jako další sloup. Jako tady tenhle můj novej kámoš – dotkla se sloupu
prstem, ač sama nevěděla proč, a pomalu se rozhlížela po sálu.
Sloup Helena, jo, to fakt sedí. Až se té
neodbytné myšlence tiše sama pro sebe ironicky zahihňala.
Jak samotnej pitomej kůl v plotě…
Ale tohle už nebylo ani k smíchu, jak to
zabolelo. Single je totiž blbý slovo, blbá věc a blbej život pro holku
jako ona. Pro holku, co nedávno vytáhla rodinu z krabice jak kouzelník
králíka, jenže kouzelník ví, co má dělat, a ten králík koneckonců také,
aby představení dobře dopadlo – narozdíl od ní, která se s tím pere celý
život, a furt nic…
* * *
Středně vysoká tmavovláska v nejlepších
letech, pohledná, štíhlá, pružně vykročila k baru. Po cestě rozdávala
fejkové úsměvy a zaručeně přátelské pozdravy na všechny strany, až to
opravdu vypadalo, že si to tam královsky užívá.
„Ahoj, Beo, tebe jsem už dlouho neviděla,
co pořád děláš?“ usmála se na ženu, kterou právě míjela a nedalo se jí
vyhnout, jak na ni číhavě civěla. Hotová muréna mezi šutry. Včetně těch
šílených zubů.
„No to bys nevěřila —“ zaútočila Bea
nacvičeným úsměvem svých pečlivě vybělených zubů. Malá osůbka s
prodlouženými prameny vlasů, nasoukaná do nepadnoucích pidišat, ze
kterých se jí pompézně drala prsa jako dva nechutné bledé knedlíky
protkané modravými žilkami. Bea sledovala Helenin pohled, s uspokojením
se vyzývavě zavrtěla a ve chvíli, kdy nečekaně ztichla hudba, hlasitě
zakdákala:
„Dala jsem si je znovu zvětšit.“
Několik pohledů se v sále zvědavě otočilo
za tímto halasným prohlášením, ale hned se zas lhostejně odvrátilo, když
je přiřadilo k autorce. Bea žila zaručenými radami ženských webů a
nemluvila o ničem raději než o svých přifouklých dvojčatech, zadku a
příšerných známostech. Každý toho měl zrovna tak akorát.
Helena začala pořádně litovat, že se s ní
pustila do řeči, ale pak povzdechla, že je to stejně jedno, s kým se
tady druží, že jinde to nebude lepší. Po další dávce Beatiných výlevů se
však řítila do krize a naštvaně zaznamenala, že ji začala brnět hlava.
Vtom její společnice zvedla ruku a
rozmáchle zakývala na lidi, co proplouvali zrovna kolem, kterým také
jako Heleně nezbylo, než se k nim na tak zřetelnou výzvu připojit.
Helena jim zlehka pokynula, zato Bea je bouřlivě zdravila, jako by se
neviděli nejmíň pět let, a jalový dotaz ‘Jak se máš?’ odstartoval její
sdělovací nadšení: „No to byste nevěřili…“
Helena si oddychla, nenápadně vycouvala a
beze slova volně zamířila na druhou stranu sálu. Otočila zápěstí a
koukla na své stylové hodinky: Ještě dobrá hodina, ne-li dvě, sakra, ten
čas se dnes děsně vleče. Musím to zkusit ještě jednou, aby mi pak někdo
něco nepředhazoval, že jsem se příkladně nedružila. Je mi to jedno,
takže teď —
Odhodlala se, zavřela oči a vykročila.
Bylo jí opravdu jedno, kam jde. Udělala čtyři kroky a otevřela oči, aby
do někoho nevrazila. Představila si, jak by ten někdo lapal po dechu,
kdyby ho pocákala vínem. Ne že bych nechtěla, jak mě to tu už děsně
štve. Vztekala se v duchu.
Skupinka lidí, kam měla původně zhruba
namířeno, se vláčně rozdělila na dvě a mezera otevřela výhled, který jí
vzal na chvíli dech. Stál tam někdo, koho neznala. Chlap. Pohledný. A na
sto procent heterák.
To snad není možné? Co dělá zrovna tady
na tomhle podělaným flámu?
* * *
Helena mířila přímo k němu. Nechápala, a
kdoví proč se ani nesnažila. Myšlenky se někam vypařily. Jako by ji táhl
obrovský magnet. On stál na místě a upřímně se na ni usmíval.
Proč to dělám? Proč pořád jdu? Pomyslila
si v chůzi, ale na odpověď nečekala. Prostě šla dál.
Kdyby se teď zastavila nebo aspoň
zamířila jinam, byl by její celý život mnohem snazší.
Ale ona šla, protože chtěla, nebo musela.
Karma pracovala. Kouzlo začalo působit a bylo silnější než ona. Už byla
u něho. Těsně. Byla lapená jak moucha na bonbónu, jak ryba na udici.
Beznadějně, hluboce se vzdálenou bolestí, která se dnes ještě skrývala
za úsměvy.
„Ahoj,“ vyslal k ní muž pozdrav s dalším širokým úsměvem, až ukázal své
pěkné zuby, „nedáme si skleničku?“ |
