|
Hedvika ležela v pokoji, na stolku před ní
podnos s čajem a zákusky, které si nechala přinést k sobě nahoru. Ale
teď si jich ani nevšimla, protože se užírala. Podepírala si hlavu a
vraštila čelo z toho, co zažila odpoledne u Pavlínky. Divná síla jí
hnala zmatek do myšlenek poté, co se setkala s Pavlinou spolužačkou z té
jejich zahnojené vesnice kdesi na konci světa. Sotva se Hedvě
představila, hned se otáčela ve dveřích s omluvou, že jen vrátila
vypůjčené knížky, že prý spěchá, že ji venku někdo čeká. V Hedvě bezděky
podpálila zvědavost.
„Pojď, Pavlínko, vyprovodíme slečnu Zuzi,
když už se s námi nechce zdržet.“
Nějak se jí totiž dotklo, že dívka zhrdla
její společností, když se k ní ona, slečna z místní honorace, vůbec
sklonila. A pak – bude to skvělý lék proti nudě, když si na té káče
potom smlsne. Ale na to už jaksi nedošlo.
Na Zuzanu opravdu čekal snoubenec. Páni –
to bylo k nevíře – takový sympatický muž!
Zbledla a chycena podivnou závistí zaťala
zuby do spodního rtu. Ani si už nevzpomíná, jak se od té ukdákané
Pavlíny vymotala, jen chtěla být rychle sama.
Změť různých myšlenek jí vířila hlavou a dotírala tak zběsile, že si
zakryla oči dlaněmi, jako by se chtěla skrýt. Vůbec to však nepomohlo.
Tak to je ta slavná Zuzana, o níž Pavlínka
často tak básnila. Hedva ale i tak po ní neprahla, protože co by si ona
měla povídat s jakousi další nudnou venkovskou holkou?
Na příděl pitomostí mi stačí tahle
vrchovatě, si Hedva myslívala, když Pavla mlela ty své chvalozpěvy na
Zuzanu. Že jsem ji lépe neposlouchala, když o ní mluvila.
Tak prý si ho už brzy bude brát. Kde ho ta
holka sebrala? nešlo jí pořád do hlavy. Taková šedá chcíplá myš, do
společnosti nepáchne, ostatně je to na ní na sto honů vidět, móda salón
dědina, pche. Hedvika se výsměšně uchechtla a zlostí nafoukla tváře. Pak
prudce vydechla, jak měla ve zvyku, když ji něco pořádně rozčílilo.
Tak vida ji – sotva vytáhla paty z vesnice,
už ulovila takového fešáka!
Byla jak moucha chycená na mucholapku
závisti, nemohla přestat: Přitom je taková malá laciná zagroškudla.
Vždyť na ní nic není – žádná paráda, žádný styl, účes jak nějaká stará
bába, a pořád prý leží v knihách. To já bych se jinak otáčela s takovým
mužem.
Prý je doktor! zasnila se. Toho by mi otec
nevymlouval, jistě by skákal radostí až do stropu.
To nebyly pěkné myšlenky, které Hedvu
zrovna napadaly, vraštila čelo pod mrakem vzrůstající zloby.
Sáhla bezděčně na podnos a vylovila něco k
snědku. Zapila to čajem. Spokojeně se zavrtěla ze sladkého pohlazení a
pokračovala v samomluvě.
Tak předně kdo říká, že jsou zasnoubeni? To
jeden den je, druhý den být nemusí. Tak si Hedva na svou stranu
převrátila tatínkova slova o továrně, když jí vymlouval mladého Petřinu.
Taková nudle nedovařená se přece k němu
vůbec nehodí – to já bych ho jinak reprezentovala! zasnila se a
představila si, jak ji objímá.
A náhle ji zachvátila touha po tom muži. Po
jeho rtech, vlasech, rukách. Takový poryv smyslů dosud nepoznala. Srdce
se jí prudce rozbušilo, až si přitiskla dlaně na hruď. Miluji ho!
Musí být můj! zasyčela a zaťala pěsti tak
vášnivě, až si svými pěstěnými nehty poranila dlaně.
Ta bolest ji vrátila k rozumu – naráz měla
hlavu jasnou a všechno v ní se připravilo k boji. Hedva byla bezohledný
soupeř – a věděla, že zbraně má silné a skvěle nabroušené.
Že bude krutá? To přece patří k boji! A k
filozofii dravce, kterou vyznávala.
Špatná nálada ji rázem přešla.
Tatínek bude mít radost, až mu ráno řeknu,
že jsem od Petřiny upustila, řekla si spokojeně. Potřebovala si u otce
už nutně udělat dobré oko jako vždy, když chtěla z něho něco vymámit.
Petřina jí už nestál ani za mávnutí ruky.
Zmizel z její mysli jako dým, že už nebyl ani bledou vzpomínkou. Už
nebyl vůbec nic v porovnání s Jakubem Táborským… |
