LITERÁRNÍ TVORBA ANNY OBROVÉ

 

PĚŠINKY OSUDŮ

román pro ženy o lásce z dob časem zavátých, ukázka

 

Hedvika ležela v pokoji, na stolku před ní podnos s čajem a zákusky, které si nechala přinést k sobě nahoru. Ale teď si jich ani nevšimla, protože se užírala. Podepírala si hlavu a vraštila čelo z toho, co zažila odpoledne u Pavlínky. Divná síla jí hnala zmatek do myšlenek poté, co se setkala s Pavlinou spolužačkou z té jejich zahnojené vesnice kdesi na konci světa. Sotva se Hedvě představila, hned se otáčela ve dveřích s omluvou, že jen vrátila vypůjčené knížky, že prý spěchá, že ji venku někdo čeká. V Hedvě bezděky podpálila zvědavost.

„Pojď, Pavlínko, vyprovodíme slečnu Zuzi, když už se s námi nechce zdržet.“

Nějak se jí totiž dotklo, že dívka zhrdla její společností, když se k ní ona, slečna z místní honorace, vůbec sklonila. A pak – bude to skvělý lék proti nudě, když si na té káče potom smlsne. Ale na to už jaksi nedošlo.

Na Zuzanu opravdu čekal snoubenec. Páni – to bylo k nevíře – takový sympatický muž!

Zbledla a chycena podivnou závistí zaťala zuby do spodního rtu. Ani si už nevzpomíná, jak se od té ukdákané Pavlíny vymotala, jen chtěla být rychle sama.
Změť různých myšlenek jí vířila hlavou a dotírala tak zběsile, že si zakryla oči dlaněmi, jako by se chtěla skrýt. Vůbec to však nepomohlo.

Tak to je ta slavná Zuzana, o níž Pavlínka často tak básnila. Hedva ale i tak po ní neprahla, protože co by si ona měla povídat s jakousi další nudnou venkovskou holkou?

Na příděl pitomostí mi stačí tahle vrchovatě, si Hedva myslívala, když Pavla mlela ty své chvalozpěvy na Zuzanu. Že jsem ji lépe neposlouchala, když o ní mluvila.

Tak prý si ho už brzy bude brát. Kde ho ta holka sebrala? nešlo jí pořád do hlavy. Taková šedá chcíplá myš, do společnosti nepáchne, ostatně je to na ní na sto honů vidět, móda salón dědina, pche. Hedvika se výsměšně uchechtla a zlostí nafoukla tváře. Pak prudce vydechla, jak měla ve zvyku, když ji něco pořádně rozčílilo.

Tak vida ji – sotva vytáhla paty z vesnice, už ulovila takového fešáka!

Byla jak moucha chycená na mucholapku závisti, nemohla přestat: Přitom je taková malá laciná zagroškudla. Vždyť na ní nic není – žádná paráda, žádný styl, účes jak nějaká stará bába, a pořád prý leží v knihách. To já bych se jinak otáčela s takovým mužem.

Prý je doktor! zasnila se. Toho by mi otec nevymlouval, jistě by skákal radostí až do stropu.

To nebyly pěkné myšlenky, které Hedvu zrovna napadaly, vraštila čelo pod mrakem vzrůstající zloby.

Sáhla bezděčně na podnos a vylovila něco k snědku. Zapila to čajem. Spokojeně se zavrtěla ze sladkého pohlazení a pokračovala v samomluvě.

Tak předně kdo říká, že jsou zasnoubeni? To jeden den je, druhý den být nemusí. Tak si Hedva na svou stranu převrátila tatínkova slova o továrně, když jí vymlouval mladého Petřinu.

Taková nudle nedovařená se přece k němu vůbec nehodí – to já bych ho jinak reprezentovala! zasnila se a představila si, jak ji objímá.

A náhle ji zachvátila touha po tom muži. Po jeho rtech, vlasech, rukách. Takový poryv smyslů dosud nepoznala. Srdce se jí prudce rozbušilo, až si přitiskla dlaně na hruď. Miluji ho!

Musí být můj! zasyčela a zaťala pěsti tak vášnivě, až si svými pěstěnými nehty poranila dlaně.

Ta bolest ji vrátila k rozumu – naráz měla hlavu jasnou a všechno v ní se připravilo k boji. Hedva byla bezohledný soupeř – a věděla, že zbraně má silné a skvěle nabroušené.

Že bude krutá? To přece patří k boji! A k filozofii dravce, kterou vyznávala.

Špatná nálada ji rázem přešla.

Tatínek bude mít radost, až mu ráno řeknu, že jsem od Petřiny upustila, řekla si spokojeně. Potřebovala si u otce už nutně udělat dobré oko jako vždy, když chtěla z něho něco vymámit.

Petřina jí už nestál ani za mávnutí ruky. Zmizel z její mysli jako dým, že už nebyl ani bledou vzpomínkou. Už nebyl vůbec nic v porovnání s Jakubem Táborským…

  úvodní stránka                       homepage