|
Anna Obrová VÝLET Povídka, 2018 |
||
|
Cestovali autem, ale nevšímali si toho. Vlastně si nevšímali ničeho. Neviděli ani krajinu, která dozajista byla za okny. Nevnímali dokonce ani to auto kolem nich. Byl tam každý sám pro sebe. Chlapec vzadu na sedadle cukl nohou. Možná ji měl přesezenou, možná jen divný pohyb z křeče. Kop — Nebo to byl úmysl. Kop — Možná. Kdožví. Kop! Noha se zase zastavila o sedadlo před ní. "Nekopej do mi sedadla," napomenul řidič. Chlapec sklopil oči a zřetelně vyslovil: "Húúú." Žena, co seděla vpředu, se k němu otočila a sjela ho: "Mluv slušně." Hoch se nadechl a opět pronesl to své húúú. Žena si posunula brýle, které jí bezmocně sklouzly z nosu při otočce hlavy. Požádala dozadu: "Říkám ti jasně, odpovídej v celých větách!" Hoch na to: "Musím na záchod." Žena se něj pátravě pohlédla. "Musím na záchod," opakoval kluk a důrazně pohodil hlavou. "Teď hned." "Musí na záchod," řekla žena neadresně. Řidič se ošil: "Zastavím, jen co to půjde." Ale hoch se tak lehce nedal: "Já chci teď, jinak to udělám do gatí!" To už byl již silný výrok – a žena znervózněla: "Když mu zastavíš, tak tam nikdy nedojedeme, vždyť už tak stavíme u každého patníku." "Ale já chci čůrat," nafoukl hoch tváře a vypadal jak Buddha. Bylo vidět, že to myslí vážně. "Nech toho, pitomče, nebo tě už praštím," upustila páru dosud mlčící dívka, sedící rovněž vzadu. "Buďte zticha oba," řekla žena přísně a dodala povzbudivě: "Zazpíváme si, bude tu veseleji," a udala tón. Zvuk probudil babičku, která seděla na zadním sedadle uprostřed dětí. Škubla sebou a ulevila si. Malý prostor se rychle naplnil smradem. "Vidíš, ona se může pokadit do gatí," zaječel hoch a obviňujícím gestem ukázal na babku. "Já zatím nekadím, jen jsem si prdla," promluvila babka hrobovým hlasem, který se ostatně hodil k tomu, že doteď vypadala jako nějakou dobu po smrti. "Tak, bando, koukejte, ještě tři sta kilometrů – a už tam jsme," otec se snažil pozvednout uvadající morálku. "Kolik to je, těch tři sta metrů?" tázal se hoch. "Tři sta kilometrů, synáčku, to je o kousek víc než tři sta metrů, to jste ve škole ještě nebrali?" "Já do školy přece nechodím, tati," opáčil kluk umíněně. "Ale Běta už jo." "Ach ano," souhlasil otec, který si mezitím osvěžil paměť. "Jsi ještě mlád, synu, ale přesto bys měl už některé věci znát." "Chci čůrat," vzpomněl si kluk. Krajina běžela za okny – a otec se jal skrze brýle zaujatě skenovat perimetr. "Vyhledám příhodné místo," slíbil velkodušně. "Nekoukej jak hňup, víš, že to nesnáším," znechuceně řekla žena odvedle a přitom ukázala na muže prstem, jako by ho chtěla píchnout. "Dej mi pokoj, blbej kreténe," zaječela sestra Běta myslíc si, že ji bratr něčím šťouchl. Ale ne on, nýbrž babka měla ostrý loket. Byla ve zřejmé fázi snění, tak se náhle počala odstrkovat i druhým loktem, až vypadala, že vesluje. "Babíí!" zaječel kluk. "Babíí!" zaječela holka. "Děti, zazpíváme si," řekla matka a naladila něco jako komorní A, což znělo jako zavytí sirény. Babka znovu vydala zvuk, jako když někde povolí záklopka. Naštěstí už sjeli z cesty kousek do polňačky a mohli větrat. "Kam mám jít?" ptala se Běta, které se nelíbil našedlý sníh pod nohama. "Do toho mám čůrat? Vždyť je to špinavé!" "A vypadá to nějak divně," přidala se matka poté, co do té šedavé břečky vytvořila nažloutlou díru. "Nebrzdi své pocity, dej jim volný průchod," pronesl k ní vstřícně otec, který tu chvíli nemočil, nýbrž ostrým zrakem skrze brýle znalecky hodnotil nažloutlé krátery. "Kde máme babičku?" řekl někdo z nich a ukázal na prázdné auto. Babka v něm nebyla. Přestoupila totiž do druhého auta, co zastavilo vedle asi ze stejného důvodu jako oni. Babka se usadila vzadu a zamkla zevnitř kliku. "Babi, nasedejte, odjíždíme!" volala žena a ťukala na okno toho cizího auta. "Nikam nejdu, mně se tady líbí," halekala babka pisklavým hlasem a mávala přitom kostnatou rukou nad hlavami páru na sedadlech před ní, jako by odháněla moskyty. "Babi, vystup, jsi moje matka, musíš jet proto s námi," kňoural muž. "Ne!" zařvala babka hlasem s ultrazvukovým ocáskem, "nikam nejdu, mně se tu líbí!" "Babi, vylez," řekl muž prosebně, "nebo si lehnu pod auto." "Nikam si lehat nebudeš," prohlásila žena. "Kdožví, co je v tom sněhu za sajrajt." "Je to má matka, a tu mám jen jednu," lomil muž rukama. "V bolestech mne rodila, musí být u mne." "To chceš jako říct, že já jsem tyhle dva vysmrkala?" pravila žena dotčeně. "Já nevím, co máš pořád proti mé matce," pronesl vyčítavým hlasem muž. "Mami, vylez, nejedeš s nimi, ale s námi –" a s těmito slovy se vrhl na přední kapotu cizího auta. Protože začal klouzat dolů, tak se chytil stěračů, které se zohnuly v jeho směru. Babka vklínila svou hlavu mezi hlavy těch dvou před ní a zvědavě pozorovala, co se vpředu děje. "Pusť ty stěrače a běž si hrát jinam, Rudolfe," pronesla tónem, pod jehož vahou se ti dva vpředu přikrčili a vmáčkli do sedadel. Příkaz zafungoval – a muž se pustil stěračů. Jen v poslední chvíli se taktak ubránil pádu. "Podívej na naše auto, taky máme stěrače," povykoval nadšený hoch, který ležel na kapotě jejich auta a také se držel stěračů. "Ten jediný mi rozumí, procedil smutně muž, "ten jediný z vás ví, co s chlapem dělá žal." "Co tím chceš naznačit?" přifoukla se žena a spálila ho pohledem. "Mami, vylez!" zvolal muž, když si vzpomněl, proč tam stojí u cizího auta. "To mám za tu dobrotu, že se o vás starám," řekla uraženě žena. "Nedělejte tady divadlo, co když nás uvidí někdo známý," propadla strachu teenagerka, která se tím představením dosud jen dobře bavila. "To mi je jedno, je to moje matka, a ta mne miluje nadevše!" zaječel muž a vrhl se do břečky pod nohama. Pak poněkud strnul, protože sníh byl opravdu studený. Babka zvědavě vykoukla: Co to tam děláš, Rudolfe?" "Já jsem Jiří, Rudolf je náš pes," podotkl muž, zatímco se pokoušel ze sebe obouchat nalepený sníh. Přitom si všiml, že sníh je krom šedé barvy také trochu dožluta. "Fuj, jako bys na sebe nachcal," nakrčila nos Bětka. "Hele – mluv slušně," napomenula ji žena. "Hele – babi vylezla," mávla rukou Bětka – a všichni se tím směrem podívali. Babka odpochodovala k autu s hochem na kapotě a s kamenným výrazem v tváři žuchla na zadní sedadlo. "Tři krát pět je patnáct," pronesla temně, neboť kdysi bývala učitelkou matematiky. "Pojďte ke mně," pokynul muž své ženě i dceři a chytl je kolem pasu. "Příroda, dýchejte a dívejte se —" "Kde?" dožadovala se Běta. "Všude kolem, to ve městě nemáš," řekl muž rozněžněle. "Ale zato tam mám kámošky. Já jsem nikam jet nechtěla," dcera zabrala protestní pozici. "Pojedeme," rozpomněl se muž na cíl cesty a vykročil k autu, zatímco ty dvě táhl s sebou. "Příroda," pronesl do ticha, "z té jsme se všichni zrodili." "Před chvílí jsi tvrdil, že to byla tam ta," řekla dcera vyčítavě, protože jí nadělal zmatek v předcích. "Příroda je mocná," odvětil muž záhadně a posunul se k autu. "Naposled se ptám, kolik je tři krát pět je patnáct. Jestli mi to nikdo hned neřekne, máte všichni pětku," pronesla babka výhružně a pozorovala je pohledem, z něhož mrazilo. "Babi, vy jste měli ve škole tělocvik?" ptal se hoch, zatímco slézal z kapoty. "Nemluv o škole," zaúpěl otec. "Ty mě chceš jako zkoušet?" zakdákala babi a přitom se čile snažila opět vyhrabat z auta. "Předvedu ti, jak rychle zdolám padesátku." "Prosím tě – ne!" skočil jí otec do cesty, který ji s krajním vypětím zatlačoval zpět do auta jako zápasník sumo. Bylo mu jasné, že proklouzne-li, tak ji už nikdo nedohoní. "Dívejte, já stojím na kameni!" volal hoch a balancoval na výstupku pokrytém šedivým sněhem. "Slez dolů, než spadneš," varovala ho žena, ale to nepomohlo, neboť se už válel na zemi vedle toho kamene, který se ovšem také ukázal, že není tím, co předstíral. Protože to nebyl žádný šutr, ale zbytek motorky, naštěstí už asi bez řidiče. Aspoň v to všichni pro jistotu doufali, když z kusu kovové změti začal tu a tam klouzat dolů povlak špinavého sněhu. Chlapec ten šrot okouzleně pozoroval a závazně prohlásil: "Až budu velký, taky si koupím motorku." Ta slova ale zapadla, protože je řekl přesně v době, kdy všichni právě nasedali. Tak nemohla přijít výchovná záplata. "Čekáme jen na tebe," změřila ho matka přísným pohledem. Hoch se došoural na své sedadlo a babka ho zas bodla loktem, když se propadala do dřímoty. Chlapec ji odstrčil, aby se loktu zbavil. "Babka otevřela oči a zařvala: "Máte pětku!" Což všechny v autě na poměrně dlouhou dobu paralyzovalo. "Maminka je zase ve své kůži," spokojeně řekl otec, když ochromení poněkud polevilo. "No právě," zaskučela Bětka, která zrovna chytla loktem jednu do ksichtu. "Ještě že už odsud odjíždíme," připodotkla matka úlevně. Konečně se rozjeli a babka zase klidně spala. "Za dvě stě devadesát osm kilometrů tam už budeme, bando," bodře prohodil otec, když řadil šestku, "těšíte se?" "Tati, zapomněl jsem se vyčůrat. Zastav," zakňoural hoch.... |
||
