ANNA OBROVÁ

malířka, spisovatelka, strážkyně dění a míru

OBRAZY

Narodila jsem se v Olomouci roku 1954. Uměleckým výrazem, čtením knih, životem s medvídky a bytím v přírodě jsem plnila svůj život od raného dětství. V první třídě základní školy se jsem se rozhodla navštěvovat školu výtvarného umění, kam jsem se přihlásila bez vědomí rodičů. Absolvovala jsem přijímačky a byla jsem přijata mezi podstatně starší žáky. Rodiče shledali, že se jejich dítě někde vzdělává, až jim přišla první složenka za školné ve výši 30 Kčs. Výtvarnou školu jsem pak s láskou navštěvovala do 18 let. Tehdy učila ve škole plejáda skvělých výtvarníků, s řadou z nich jsem se pak hned po prázdninách znovu setkala jako s pedagogy na vysoké škole.

Ráda jsem četla, a to asi od pěti let. Rodiče to zjistili, když mne jednou našli zaujatě deklamovat texty z Čapkovy Dášeňky, kteroužto knihu jsem držela rozevřenou v rukách. Předpokládali, že hovořím spatra, ale překvapil je vybroušený sloh přednesu. Po chvíli pochopili, že opravdu plynule čtu. A od té doby mne zahrnovali nejkrásnějšími dárky – knihami, které se staly mými nerozlučnými kamarády. Četla jsem ráda a vášnivě, ovšem vše a neselektivně, včetně encyklopedií a slovníků. Vždycky si přitom vzpomenu na Forrest Gumpa, když říkám shodně s ním: Chtělo se mi číst, zkrátka se mi chtělo. Po roku 89 jsem si kupovala hory knih, ale kolem 1993 jsem zcela přestala číst beletrii. Stalo se to náhle. V tom okamžiku jsem s jistotou věděla, že se pohár naplnil. A bylo to opět stejné, jako když Gump přestal běhat. Tehdy zastavil, otočil – a volně odkráčel středem davu. Nebo také slovy Antonie Nedošinské v Kondelíkovi: Já jsem za svou osobu už vyčtená...

Od té doby si beletrii přísně vybírám. A nejde mi o napětí, zvraty a nabité příběhy. Ale jen o duši. Hledám prostě záři duše, kterou autor vložil do svých slov. A věřte mi, takových knih je pohříchu málo...

Psát jsem začala už v dřevních dobách – uvažte, jsme generací, co ještě ve škole seděla ve škamnách a psát jsme začínali perem s násadkou. Ale byly to časy krásné, obzvláště hrátky s kalamářem a modrými prstíky, které se dlouho dokázaly otiskovat, než vyplýtvaly svoje šmolkové bohatství. Kreslila jsem, čmárala, malovala a psala vlastně neustále. Básně jsem tvořila s oblibou ve vlaku či autobusu, kde mi byli inspirací mlčenliví lidé, z jejichž oděvů vzcházely pachy, což se při vyšší okolní vlhkosti stupňovalo k nesnesení. Zmocňovala se mne nevolnost, která na druhé straně jakoby mi lisovala představy z hlavy ven, a tak se dostávaly na papír. Psala jsem mnoho příběhů, které většinou zůstávaly rozepsány, než jsem pochopila, že na papír se nesdělují vymyšlené věci, ale vnitřní pravda – ta musí být vždy přítomná, a je pouze na autorovi, kolik z ní je schopen bez rozpaků se ctí říct.

A také jsem stále hlouběji lnula k českému jazyku. Vlastníme úchvatný dar, plně rozvitý opojný květ v nejvyšší kráse. Má dokonalou intuitivní formu a také vše ostatní, například specifický 7. pád, naprosto ojedinělý 5. pád, zdrobněliny, jednočlenné věty a věty bez podmětu nebo s podmětem nevyjádřeným, logiku systému předpon a přípon, intuitivní volnost v časové souslednosti, stavbu několikanásobných záporů, volný slovosled založený na postoj vypravěče a mnoho dalšího. Češtinu pokládám za nejvýše propracovaný jazyk na světě, což svědčí o tom, že se musela aktivně používat daleko déle než jazyky ostatní. Češtinu miluji, vděčím za ni osudu, který mi dopřál se s ní setkat. Nepřestávám za to děkovat.

Po gymnáziu jsem studovala na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v letech 1973-1977 zvláštní obor, o němž jsem si dlouho myslela, že je v sobě protimluvem. Ale matematika mi do života vřadila logiku, za což jí budu do konce pozemského bytí vděčna. Výtvarný obor byl samozřejmý, jako když dýchám, že je zbytečné o tom víc mluvit. Ale nebyla jsem spokojená se vzděláním, dnes už nevím, proč jsem tak bažila po něčem, co mi žádná škola nemohla dát, pouze život samotný. Ale tehdy jsem krátkozrace chtěla víc. A tak jsem studovala další čtyři roky vědu o výtvarném umění na Masarykově univerzitě v Brně, filozofické fakultě, což trvalo do roku 1989. Při studiu jsem dělala své výstavy grafiky, plastiky i malby a účastnila jsem se řady uměleckých soutěží.

Osoba, která mne nejvíc ovlivnila, byl můj manžel, Vladimír Obr. S ním jsem se seznámila v dětském věku. Od těch dob jsme spolu celý život – ve dne, v noci – a nenudíme se, jsme zkrátka oba kreativní. Pomáháme si a tříbíme myšlenky, je to inspirativní pro nás oba. Vladimír je umělecká duše, výtvarník s neobyčejnými nápady, na druhé straně kreativní matematik a filozof s originálními a inspirativními názory.

Od roku 1989 jsem pracovala jako kreativec pro agenturu, později jako tvůrce vizuálních strategií. Původně jsem si myslela, že lze skloubit umělecké sklony s tímto typem činnosti, ale hluboce jsem se mýlila. Tato práce mne tak svazovala a tísnila, že na léta zazdila mou inspiraci a tvořivost natolik, že jsem z toho vážně fyzicky ochořela. Tomu předcházel můj rostoucí odpor vůči této činnosti a ke klientům, kteří byli duchovně zazdění a intelektuálně ploší, a proto úzkostlivě až sveřepě držící se klišé a středního proudu, odmítající sebemenší závan tvořivosti a nápadu. Ocitla jsem se vlastně v intelektuálním a citovém kriminálu, jehož mříže jsem si dlouho netroufala rozrazit. Až ta nemoc mi pomohla roku 2004 konečně opustit komerční sektor. Tak jsem se ocitla sice na svobodě, ale zcela bez prostředků...

S tímto jsem se snažila vyrovnat. Koneckonců to bylo moje chtění a vyústění mého přerodu, který jsem prodělala začátkem 90. let četbou spisů Abdrushina. Stručně řečeno, prožila jsem toto: My jsme z vůle Boží svobodné duše. Lidstvo tu není proto, aby se topilo v krvi nebo ohýbalo pod bičem, ale proto, aby se kultivovalo a duchovně rostlo. Žijeme v době, kdy se lež převlékla za pravdu a pravda je ostouzena jako lež. Ale dost bylo sprostoty, rozvratu a násilí, protože mír se lehce vytratí, když jsou lidé svedeni z chodníku Pravdy a Boží Lásky. Mír je z nejvyšších hodnot a kráčí ruku v ruce se soucitem k bližnímu. Jsem si jista, že lidstvo si přeje mír. Jedině v mírové spolupráci je naše naděje a záchrana. Když se mne kdosi ptal, co si doopravdy nejvíc přeji, řekla jsem: Světový mír. Protože přinese duchovní růst a uzdravení. Prožila jsem duchovní otevření, o němž jsem dlouho jenom snila...

A proto jsem přijala dar svobody z toho plynoucího hmotného hodnotového systému: Z pohledu věčnosti, účelu existence a poslání lidské bytosti, tedy toho, čím by měl člověk vlastně být a kam by měl dorůst, nabízí člověk podivný pohled. Proč se přetahuje o hmotu, která stejně není jeho, nýbrž ji má propůjčenou? Proč se nestará o duchovní růst? Vždyť tento život je sice podstatnou, ale jen malou částí růstu na duchovní cestě. Jsme každý z nás duchem – tím jediným, co po zdejší smrti kráčí dál. A z hmoty si nikdo nevezme s sebou ani prášek. Tak proč se o tu ni tolik rvát? Proč Zemi raději s láskou nespravovat, ať se i další generace mají kde vyvíjet? A tak mne už žádné hromadění nezajímalo...

Od té doby pracuji sama. Věnuji se výtvarnému umění (olejomalba, počítačová grafika, grafika, akvarel). Napsala jsem dvě knihy pohádek pro děti – Medvídkov (2004) a Medvědí Babi (2010), které jsem také ilustrovala. Chtěla jsem v nich dětem dát zdroj inspirace pro radostné prožívání světa. A vložila jsem do knihy všechnu svou lásku. Kdo knihy četl, mi řekl, že se dotkly jeho duše. Autisté i psychicky narušené děti dosáhli na svůj díl, což mi rodiče překvapeně sdělovali. To je tou láskou, děti to cítí, říkám jim.

Útlou knihu básní NE (2012) jsem také doprovodila svými ilustracemi. Napsala jsem i několik dalších pohádek, které se ovšem nedočkaly vydání, protože doba tomu nepřeje – a distributoři dávají přednost známým jménům.

V poslední době jsem napsala dvě knihy z cyklu Z dob časem zavátých, a to: Dva životy, Pěšinky osudů, a také román z dnešní doby s názvem Mrcho, zdechni. V současnosti pracuji na knize s pracovním názvem Jak přežít tuto divnou dobu. Kniha pojednává o vnitřním růstu, což je, alespoň z mého hlediska, jediná možná orientace života, která má sílu zlomit všechna protivenství.

V minulosti jsem se podílela na spektru projektů – zejména v originálních uměleckých nástěnných kalendářích, které vždy doprovázely filozofické komentáře, například s obrazy Vladimíra Obra Zpívání v nejčistší lásce (2009) nebo Intimní krajina (2011).

Spolupracuji s uměleckou galerií Art Residence Prague v Praze https://artresidenceprague.com/catalog/.